You can reinvent yourself if you want to.

Víc než nic. Všechno.

2012-02-18T12:51:00.005+01:00

Člověk by vydal sám sebe všem těm, z nichž by před ním na kolena nikdo nepadl. Nebo ano?

Nejprve kráčí duše, poté srdce na dlani a až nakonec dotyčný, jemuž toho pro sebe příliš nezbylo.

Pouze naděje skutečné, nekonečně hluboké průzračnosti.

„Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.“

Snadno se uvěří tomu, co je očima neviditelné, neboť té nepravdě visící ve vzduchu už věřit nelze.

...

A jedinou pravdou je život pramenící z duše.

„Však co jsem viděl krásného na Tobě než tělo Tvé, a to právě jest, co zajde."

Sám mezi svými, dochází rýmy, tudíž vycházím z dvojice uvedených všeříkajících citátů. Neboť daších zbytečných slov netřeba.

Srdce poskočilo, všechno uvnitř se sevřelo. Človíček odchází do neznáma.

Zkouškové období

2012-01-20T14:25:00.007+01:00

Znalostních zkoušek v rámci vysokoškolského studia poskromnu, tak se přidávají nelehké zkoušky životní. Je možné k nim přistupovat jako k další obrovské výzvě, a sice s respektem. Neboť mě nutí nejen k upřímnosti k sobě samé, ale zároveň mě též učí poctivosti. To vše na úkor těžké oběti – na úkor vzdávání se něčeho, co máme rádi, nejraději, nebo alespoň raději, než bychom "měli" mít.

Hrdinové jednoho nejmenovaného, mnou přečteného románu, kteří se snažili o absolutní správnost, poslušnost a dokonalost, však zemřeli. Sami a ztraceni.

Drama člověka a skutečnosti jest založeno na tomto jednoduchém motivu: Vše je zaseto a nikdo již nechce zůstat sám. „Odhánějte se, až vás to roztřese. Krev ve vás bude vřít, aby prosadila svou.“ Velmi záleží na tom, jak se člověk zachová, až přijdou zásadní okamžiky, které nám udávají nový směr, jímž bychom se mohli ubírat. Myslitelné přetrhání pout se jeví jako zcela nesmyslné.

Když něčemu věříte, je krásné si za tím jít. Uvnitř člověka se pak zrodí jakási jistota, že vše musí dopadnout jedině dobře.

...

Inu, i cesta může být cíl. Také putování zasněženou běžeckou stopou bych přirovnala k pouti životní, již doprovází četné pády – avšak i ty mají svůj význam, neboť bez nich bychom nemohli opět vstát. S čímž souvisí všeobecně platné moudro znějící takto: Máme rádi ty, kteří nám pomohli postavit se na nohy, kteří stáli u zrodu našeho úspěchu během zdolávání životních zkoušek.

„Proto mi nechtějte tvrdit, že by člověku stačily jen obyčejné zdi. Vždyť by člověk nikdy neviděl hvězdy.“ (Antoine de Saint-Exupéry – Citadela)

2011

2011-12-31T12:00:00.013+01:00

Snad pro klid v duši, snad pro definitivní uzavření tohoto roku, se odhodlávám k sepsání jakési rekapitulace. Tentokrát si však nepřeji příliš vzpomínat a rozvzpomínávat se na nejrůznější detaily, neboť samotné vzpomínky s sebou nesou prazvláštní nostalgii – ani radost, ani bolest, ani lítost. Což platí zejména pro rok, který byl událostmi celkem nabitý, avšak na druhou stranu jsem si v rámci jejich prožívání místy připadala tolik vzdálená svému já.

Jelikož přiznání se považuje za polehčující okolnost, mohu se s upřímným srdcem vyznat, že ne vždy se mi stoprocentně dařilo žít přítomným okamžikem. Přesto však si troufám tvrdit, že za tento rok jsem ušla obrovský kus cesty. Navzdory tápání, jehož hodnota se kolikrát neprávem velice podceňuje, navzdory hledání a nenacházení. Nicméně i těmto četným váháním musím poděkovat, poněvadž jinak bych se nedostala dál ani například v pro mě tolik zásadní oblasti duševní, či duchovní.

Na vlastní kůži jsem zakusila tíhu lhostejna dnešního světa, lhostejnosti k lidskému osudu. V módě je totiž kult síly, dokonalosti a bezchybnosti. Projev sounáležitosti, pokud druhému člověku osud zrovna sfoukne svíčku, považují lidé za ponížení svého ega. Ale já ne. Za tento rok jsem nejednou dokázala zúročit sílu pramenící z vlastní slabosti. Zachránila jsem život. Ať již v doslovném, či přeneseném významu. Vědomí této skutečnosti nelze popsat slovy. Je to něco nádherného, ale děsivého zároveň. Když si představím, co by se mohlo stát, kdybych si také zakládala na vlastní nezdolnosti a dokonalosti jako většina.

V dnešní době je více než zřejmé, že nelze hledat vlastní výjimečnost v izolaci pramenící z jedinečnosti, neboť ta nesvědčí naprosto nikomu. (Zároveň však plně chápu důvod izolace pramenící z postoje, že už dále nechci a hlavně nemohu lhát, že už dále nemohu a nechci existovat bez vdechu života.)

Lidé si musí pomáhat. Proto bychom ani my neměli zatajovat vlastní slabosti, ale naopak bychom v přiznání si jich měli nalézt sílu.

Přeji Vám všem krásný rok 2012, plný štěstí a radosti z Vás samých, z Vašich dobrých a prospěšných skutků. Ať se nechováme způsobem, kterým bychom šli proti sobě, proti svým zásadám. A v neposlední řadě – ať se nebojíme projevovat lásku, které na světě není nikdo dost.

P. S.: Nevím, zda věříte na konec světa v příštím roce, či nikoliv. Nějaké „přesné“ výpočty mě zatím nechávají chladnou, nicméně posledních pár dní mám zvláštní pocit a říkám si, co když ten konec opravdu přijde. Abychom si předtím stačili urovnat vztahy, abychom stihli říci svým nejbližším, že (a jak moc) je máme rádi.

Poselství

2011-12-23T15:12:00.003+01:00

Spěchejme milovat druhé, neboť příliš rychle odcházejí.

Myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní smysl, však neodchází.

Víra, naděje a láska.

Víra je jako vztah – a pro každý vztah musíme každý den něco udělat.

Naděje neznamená laciný optimismus, nýbrž přesvědčení o dobrém smyslu konání, nehledě na to, jak věci nakonec dopadnou.

Teprve tehdy, když už nelze očekávat žádný dar, se rodí láska.

Lidé jsou andělé s jedním křídlem – proto se musí obejmout, aby mohli vzlétnout.

Bojuj... alespoň kvůli mně

2011-11-27T13:03:00.011+01:00

„Zachraňoval druhé, poněvadž sám sebe zachránit nemohl.“ Nikoliv. Pouze nevěřil tomu, že by někdo druhý nepovažoval pochybování či tápání za slabost, nýbrž za duševní bdělost, tudíž zároveň za vědomý projev existence.

Přijde mi, jako by se odehrálo celkem nedávno, kdy mi byl podán záchranný kruh a já, ve všem oněmění, nestačila dotyčnému zachránci ani pár slovy poděkovat – přitom jsem si v hloubi duše přála říci „Děkuji za všechno.“.

Nejen k mému vlastnímu údivu jsem se však poté na určitý čas odmlčela nadobro, z čehož, nedivme se, vzešel dotaz bez odpovědi, zda ještě vůbec má cenu bojovat pro druhé, když ne kvůli sobě.

Po pěti měsících nastal paradox – situace se zcela obrátila. Tušila jsem, že hluboko uvnitř váženého a ctěného se odehrává vnitřní zápas. Mé obavy se bohužel naplnily.

Naprosté minimum, které bylo v mých silách možno učinit, a sice vyřčení na první pohled pouhých vět, jež by snadno mohly zaniknout mezi řečmi planými a nedůležitými, se nakonec proměnilo ve slova mocná natolik, že osvětlila i temná zákoutí duše.

Osvobození od pocitů bezmoci a spoutanosti zaručí, že na nás už nedolehne křehkost žití.

„A tak mě ten jediný člověk, který mě mohl zachránit, zachránil,“ jak jsem přiznala v jednom z předchozích článků. V důsledku výměny rolí jsem se tím zachráncem místo zachraňovaného nyní stala já. Dokonce i s tím oceněním, které jsem se tenkrát v pozici zachraňovaného zdráhala vyřknout, a sice se slovy upřímného doznání: „Děkuji za všechno.“

Vyzněním výše uvedených řádků by mělo být především uvědomění si, jak je důležité i ve velmi nelehkých chvílích bojovat. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli našim blízkým, kteří nás skutečně potřebují – nás statečné, silné a za žádných okolností se nevzdávající.

Osudová kombinace

2011-11-10T22:26:00.002+01:00

Zajímalo by mě, zda ode mě čtenáři stále očekávají, že napíšu pár rádoby vznešených řádků, a především zda to od sebe ještě vůbec očekávám já sama. O hledání příčin neozývání se a bezpečnějším choulení se do ulity raději pomlčím, poněvadž to bych se musela snížit k zapuštěným kořenům, které možná značí zrod nového času, kdy se všechno otočilo, což nelze vysvětlit ani sáhodlouze, natož krátce.

„Já dám Ti znamení – nebude to zítra, ale brzy.
Kdy se, kdy, všechno promění.
Potom přijde smích a šťastný slzy.“

Stále jsem v procesu učení se přikládání váhy pouze těm opravdu důležitým záležitostem, protože člověk přeci žije jenom jednou – a pokud vynechám teorie o posvátnosti života, nebo dokonce nějaké transcendentní souvislosti, domnívám se, že od tohoto tématu se mohu s čistým svědomím a klidným srdcem odpoutat.

Na rozdíl od pocitu, že by nebylo na škodu utužit některé přátelské vztahy, zvláště ty, které jsou cennější než ryzí zlato. Cennější než všechno ostatní.

Nejspíš jedině Aristoteles mi napoví, jaké výhody má člověk s duší, který ještě věří v opravdovost, který se snaží vkládat množství energie do lepšího přítomného života. Někdy je nesmírně těžké se nedomnívat, že aspekt poutnictví je ve skutečnosti, s přimhouřenýma očima, pouze eufemismem k tuláctví. Čemuž by nebylo nesnadné se podivovat, neboť po vydání se ze sebe samé bez následné zpětné vazby nemůže přetrvávat absolutní otevřenost. Přesto však stále platí, že když druhému člověku dáte kus sebe, nepřestanete doufat, a tedy i dýchat.

„Já dám Ti znamení – přijde čas, už nebudu se kácet.
Věř mi, věř, nejsme ztracení. Ty, já – osudová kombinace.“

Vakuum

2011-09-08T19:06:00.004+02:00

"A nebo se to dá říci ještě jinak. Zkrátka jak kdo chce, ale nikdy ne stejně."
(Pohádky z pařezové chaloupky)

Někdy se člověk odhodlá k věcem docela pošetilým a bláhovým. Vlastně ani neví, proč se pro ně rozhodne, ale cítí, že je to v tu chvíli, v tu dobu, v to období více než správné.

A tak se například v mé mysli tímto způsobem zrodil nápad milé pozornosti - sice drobnosti, avšak ta v sobě ukrývá nejednu životní moudrost.

Je vskutku chvályhodné dodávat víru a naději osamělým duším, ale aby se sám zachránce druhých propadal do hlubin ještě větší samoty a nechával se jí ukolíbat?

"One slip and down the hole we fall..." - tentokrát již společně.

"Nepromarni životní příležitosti."

"Hvězdy září proto, aby mohl každý jednoho dne najít tu svou."

Všechno je jinak

2011-09-05T12:23:00.011+02:00

Brácha nenastupuje na vysněnou školu, jejímuž přijetí bylo věnováno tolik úsilí, tolik přemlouvání neoblomného otce, který se zdráhal pustit syna na dalekou internátní školu, byť s velmi pozitivními ohlasy. Přitom samotné rozhodování, o kterém nikdo neměl ani sebemenší tušení, leželo čistě jen na bráchových břemenech, nikdo si nepředstavoval, že by se uvnitř něj mohly odehrávat zcela protichůdné myšlenkové pochody...

Na jednu stranu mě mrzí, že se kvůli možnému dalšímu zhoršování zraku musel vzdát svého snu strojvůdcovského. Na druhou stranu si však velice cením opětovného prokázání dospělosti již v patnácti letech, kdy promyšleně rozhodl o své budoucnosti zcela sám, s rozvahou a rozumem.

Dnes jsem se stala šťastnou výherkyní knižní poukázky v soutěži o nejoblíbenějšího literárního hrdinu. Můj názor na Malého prince zahaleného do tajemství pravdy a krásy zřejmě vycházel z niterné hloubky, od srdce. Každý máme své hrdiny - literární, i ty skutečné, viz výše uvedený odstavec.

Jeho rozhodnutí, jeho věc? Ano, ale zároveň chvíle, kdy se choulím do své ulity a stydím se za nedůležitosti, kterými se občas zabývám, kterými jsem se zabývala, a koneckonců a především za vzdávání se sebe samé. Mrazení v zádech.

Je mi vcelku a upřímně jedno, kdo tyto záznamy čte, kdo je už ani nekomentuje (!), poněvadž se v nich sám nachází, a tak raději pokračuje v zabývání se hloupostmi. Vždy jsem byla přemýšlivá, vždy jsem byla vážná - protože můj život a život mých blízkých vážný je, protože pocházím z prostředí, z jakého pocházím.

"I slzy se naučí smát, i úsměv se naučí plakat."

Vědomosti

2011-09-01T14:48:00.006+02:00

Kdysi jsem se nechala slyšet, že toužím po zábavném vzdělávání se, a přitom jsem v ten okamžik nejspíš nadobro opomněla samostudium, které by vycházelo z vlastního hlubokého zájmu o daný předmět.

Zvlášť po nedávném období minulého semestru - leč opět (jak jinak než) veleúspěšného, nicméně zároveň nesoucího se ve znamení intelektuálního úpadku, když bych tu dobu mohla nazvat bez uvozovek obdobím bouří a vášní - je třeba provést důkladnou reinventuru i v oblasti vzdělávací.

Pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Špatná vztahová zkušenost, také zkušenost. V prázdné lahvi od vína navždy zůstane skryté psaní o tom, tak příběh skončil. Jak začal, už stejně nikdo neví... Raději by snad bývalo bylo lepší nechávat dál své dcery zamčené na sedm západů.

Doslova se těším na hromadu přečtených knih a na vědomosti z nich získané, protože si alespoň takhle nebudu připadat hloupě. Možná mě učební proces vždycky naplňoval. Nebo jsem díky němu pouze nepociťovala tolik samoty.

"Dávejte pozor na to, co nepomíjí, co je plodné pravdou a tajemstvím."

Musím si v mysli urovnat, jaký smysl má moje současné konání. S přihlédnutím k blízké budoucnosti a také s inspirací v dobách věhlasu a slávy. Promyslet si, jak a kam dál v životě.

Spousta lidí se stará převážně o to, co dělají druzí, místo toho, aby sledovali své vlastní životní příběhy. Přitom by stačilo vžít se do role introverta, který je však vnímavý okolnímu dění, k jehož podnětům z něho přijímaných není lhostejný, a který se těmi rozličnými vjemy nechá inspirovat.

Důležité je ...

2011-08-30T21:23:00.003+02:00

• vážit si každé šťastné chvíle a opravdových přátel
• pobývat co nejdelší čas v přírodě, na čerstvém vzduchu
• věnovat se sportům, i těm nejobyčejnějším
• jíst s mírou, vyváženě a rozumně
• pozorovat oblaka plující v dáli
• žít harmonicky

Právě v tom, v čem se odlišuješ od druhých, tkví Tvoje největší bohatství.

Motýl

2011-08-25T17:01:00.002+02:00

Hromy, blesky a k tomu reji navíc děsivá noční můra - že si má nejoblíbenější zpěvačka, obvykle publiku dodávající víru a naději, vzala život. Naprosté otřesení a mrazení v zádech přetrvávalo nejen po probuzení, ale ještě celé dopoledne a vlastně ani do nynějška zcela neodeznělo. Nad oním rozhodujícím činem zůstával rozum stát společně s absurdním údivem, jaktože právě ona. (By zůstával rozum stát...)

Lidé mohou někdy vypadat nadmíru šťastně, ale přitom mají v hlavě tolik černých myšlenek. Jenže i přesto ani ve slabých chvílích neopouští od svých tužeb, které je doslova drží při životě.

Olomouc? Má spása, nedobytné hradby, přítomnost i budoucnost, alfa i omega. Blaho, přátelství a především sny, které se plní. Ráj na zemi.

Duše světa

2011-08-20T23:34:00.008+02:00

Dějí se samé podivnosti, jenže když ony do sebe všechny tak krásně zapadají. Snad ani ne schválně a vědomě (nelži sama sobě!) spoustu nevyslovených myšlenek nechávám volně proplouvat časoprostorem, a jako by se naplňovalo, že "kdo ty múzy zachytí, ten bude mít záruku opravdový kvality". Nebo mě jen ovlivňují Myšlenky srdce a Život ve Světle, jakási poselství nového věku. Což jsou společně s učebními texty angličtiny zároveň jediné, byť hodnotné knížky přečtené za prázdniny, navzdory mým čtenářským předsevzetím; o zopakování si dalších cizích jazyků nemluvě.

V prázdninovém čase se intelektuální zájmy - i když ne zcela, ale přeci jen - odsouvají jaksi stranou. Ožívám, žiju? Třikrát hurá, jásejme! Pouze však všechny báječné zážitky nestačím vstřebávat, nestíhám si uvědomovat, co nového mi přinesly, natož pak intenzivně prožívat. Třeba jako brněnský Riviera fest, ve kterém šlo o víc než jen Airfare, Sunshine, Support Lesbiens, Chinaski nebo Anetu Langerovou. Jen...

Původně jsem chtěla psát článek o tom, jak se stávám řadovým, průměrným člověkem, což by v překladu znamenalo, že tak nějak pozvolna skomírá moje podstata, ale hned co se začínám zamýšlet nad svým životem, zjišťuji, že to naštěstí nehrozí. Nicméně, v tuto chvíli pro mě nabývá na největší důležitosti skutečnost, že se mám celkem dobře. Člověk musí být svůj. :)

pozn.: Ohledně reinventury mě překvapuje, v kolika různých oblastech dochází ke změnám názorů, postojů, návyků, a to zatím na cestu, která znamená cíl, teprve nastupuji.

Nech se vést intuicí, následuj znamení. Vše ostatní přijde samo.

Svítání

2011-08-04T01:28:00.002+02:00

I řádný deníkový zápis má svůj čas. Musím však podotknout, že s přiznáním si potácení se od jednoho zásadnějšího tématu k druhému jsem příliš nespěchala... Nejsem si teď jistá naprosto ničím v sobě - ve směru mé životní cesty, ve vztazích, lásce, přátelství. Přitom se však právě nyní tolik snažím dát celý svůj život do pořádku. Očistit jej od determinace prostředím, nebát se z něj vymanit. Mým vzorem je - nejen v tomto ohledu, ale i celkově - můj patnáctiletý brácha.

Čas ubíhá neúprosně rychle, proto patří vděčný dík zážitkům, které člověka naplňují ne pouze v konkrétním okamžiku, nýbrž které jej zároveň posouvají o daleký skok kupředu. Dík samozřejmě patří i těm "opravdovým lidským lidem", které člověk potká třeba zcela náhodou na některém z hudebních festivalů (pro příklad mohu uvést již tradičně deštivou a blátivou Benátskou noc, navzdory nepřízni počasí a plovoucí podlaze ve stanu naprosto skvělou!).

Užívejte prázdniny plnými doušky! :)

Zbořená zeď

2011-06-24T11:28:00.012+02:00

Že by lidé ponocovali na protest, protože si nepřejí, aby skvělý den, který prožili, měl vůbec někdy skončit? Nebo, nedejbože, kdyby mělo skončit báječné období, o němž se člověk ještě nestačil ani náznakem zmínit - jak jest tomu v mém případě. K zachování tichosti došlo nejspíš z důvodu drobných obav, abych předčasným opěvováním nezmařila kouzlo tajemství největšího.

Proč odmítat podaný záchranný kruh, který by mohl dopomoci nejen k duševní spáse, ale především k záchraně člověka? Důvěrné "Ty" navíc přispělo k ujištění se, že nic není ztraceno.

Mé vířivé myšlenky usedly na převeliký balvan na srdci a já věděla, že právě nyní přichází chvíle, kdy budu moci to neúnosné závaží odhodit na míle daleko, neboť mám komu se vypovídat ze všech těžkostí.

Nastala jedinečná příležitost přímo se k otevření vybízející, jež se už nemusí opakovat. Avšak já, doslova omámená zvláštním časoprostorem, jsem během tří hodin a dvaceti minut zapomněla na všechny neduhy, od nichž jsem se chtěla navždy vědomě odpoutat.

A tak mě ten jediný člověk, který mě mohl zachránit, zachránil. Jen se zřejmě nikdy nedozví, v čem konkrétně mi pomohl. Že dokázal rozbít základní kámen zdi kolem mě vyzdvihující se do výšin. Poté už by sice nebylo nijak nesnadné zbourat zeď celou; ale ona se jako zázrakem sesunula sama. Tudíž budu moci odteď například více využívat své intelektuální schopnosti...

...což mi však stále nezaručí plnost a opravdovost života. Přesně to, co se mi nedávno nečekaně zjevilo v celistvé kráse a já nevěděla, jak s tím naložit. Přesně to vytoužené a vysněné "víc od života", které jsem měla na dosah.